Jste zde

Pomoc při dekompresi

Vydáno dne 20. 11. 2002
Autor: Ann H. Kristovich, D.D.S.
Překlad: MUDr. Antonín Kalný
Ošetřování dekompresních nevolností

Úspěšné zvládnutí DCS závisí na eliminaci plnění inertního plynu a zmírnění příznaků vrácením oběhu krve do porušených tkání. Nejdůležitější je předejít nebo odvrátit zánětlivé procesy, vedoucí k pozdním vážným příznakům. Konvenční terapie je dána především ošetřením v dekompresní komoře při dýchání 100 % kyslíku. Maximalizuje se tak eliminace inertního plynu a snižuje velikost bublinek inertního plynu. Do trojice prostředků zdravotní pomoci patří užití 100% kyslíku, provedení agresivní nitrožilní rehydratace, příjem tekutin ústy a podání léků. Tím se zmírní a odvrátí zánětlivý proces odpovědný za rozvoj DCS.

Dr. Xavier Fructus, bývalý vědecký ředitel organizace COMEX, Marseilles, Francie, zabývající se potápěčským výzkumem, byl průkopníkem v léčbě DCS. Své názory prezentoval v roce 1979 na každoročním semináři "Undersea Medial Society", dříve známé pod názvem "Undersea & Hyperbaric Medical Society". Fructus doporučil během nitrožilního podávání kortikoidů, aspirinu, solných roztoků a nebo plasmové náhražky zvané dextran, podávat také 100% kyslík maskou. Fructusův protokol byl vyvinut jako první pomoc pro potápěče pracující v odlehlých oblastech, hodiny vzdálených od nejbližší dekompresní komory. Po první pomoci následovala rekomprese v komoře. Výsledky byly ohromující. Ze 67 případů zasažení centrálního nervového systému a léčených tímto protokolem v průběhu přepravy, 72 % bylo v době příchodu do komory zlepšeno nebo bez jakýchkoli příznaků.

Použití stoprocentního kyslíku je pro řízení DCS rozhodující. Výsledkem je zlepšení dopravy kyslíku do tkáně a vytvořením příznivého stupně vyloučení plynů zvýšení eliminace inertních plynů. U některých potápěčů, při dýchání 100% kyslíku, příznaky DCS úplně vymizely.

U osob, kterým je podáván kyslík při atmosférickém tlaku, je také větší pravděpodobnost zmírnění nebo dokonce naprosté eliminace příznaků díky následující terapii v komoře.

Tkáň porušená traumatem se vždy zanítí. Někdy je zánět více ničící než samotné trauma či dokonce celé onemocnění. V průběhu zánětu porušené buňky uvolňují chemické látky, jako jsou histamin nebo bradykinin, zvyšující prostupnost krevních cév. Proteolytické enzymy také aktivují celý průběh zánětu: v dané oblasti se zvýší krevní oběh; vlásečnicemi začne pronikat velký objem krevní plasmy, bílé krvinky zvané leukocyty tuto oblast infiltrují. Minimalizování zánětu podporuje léčbu DCS. Zánět může být zastaven podáním vysokého množství kortikoidů, skupiny léků jež napodobují svým působením steroidy vytvořené v kůře nadledvinek. Steroidy hrají roli při regulování soli, vody, uhlohydrátů a metabolismu proteinu. I když přesné mechanismy jejich protizánětlivých účinků nejsou plně známy, kortikoidy zastavují prvotní fázi právě započatého zánětu.

Tato aktivita se vyznačuje potlačením pohybu leukocytů a funkce fibroblastů, spojujících tkáň a přispívajících ke srážlivosti krve. Kortikoidy také zastavující pronikání plazmy vlásečnicemi a stabilizují lyzozomy. Lyzozomy jsou úschovné buňky pro proteolytické enzymy, jež narušují proteiny jako stavební prvky buněčné stěny.Kortikoidy posilují membrány lyzozomu a tím omezují jejích možné protržení a tedy potlačují i zánět. Snižuje se také prostupnost vlásečnic. Tím zpomalí ztrátu plazmy a sníží pohyb bílých krvinek, což zamezí dalšímu rozšiřování zánětlivých látek. Tyto složky krve mohou naprosto zmizet po injekci glukokortikoidu.Dexamethason je syntetický steroid založený na molekule kortyzonu. Fructus doporučil právě dávku Dexamethasonu nebo ekvivalentního stereoidu.
I když lidokain nepatří do skupiny steroidních léků, byl prokázán jeho vliv na zamezení funce leukocytů. Nitrožilní aplikace je bezpečný a slibně prospěšný doplněk k již popsaným terapiím. Používání aspirinu k zabránění či k léčení DCS je diskutabilní. U aspirinu bylo prokázáno, že zamezuje shromáždění (aglutinaci) krevních destiček.

Shromažďování nebo pokles krevních destiček je součástí zánětového a srážecího procesu, stimulovaného látkami vyloučenými během zánětlivé kaskády. Předcházení těmto procesům může usnadnit oběh krve v tkáních. Dehydratace je během DCS běžná a může uškodit v několika případech. Nitrožilní i ústní příjem tekutin (pouze ale nealkoholické a bezkofeinové nápoje!!!) je rozhodující k udržení nitrožilního objemu. Dehydratace může snížit objem krve a tím přivodit šokové podmínky velmi podobné krvácení. Důsledkem ztráty plazmy se zvýší viskozita krve a zpomalí se krevní oběh.

Zahuštění krve (hemokoncentrace) bylo pozorováno v laboratorních studiích, jak v případech dekompesních nevolností tak tepenné vzduchové embolie, dvou podmínek DCS. Zahuštění krve je měřeno jako nárůst hematokritu, nebo jako větší koncetrace červených krvinek. Důvodem je pravděpodobně poškození krevních stěn cév, které potom dovolují aby plazma pronikala do volných mimocévních míst. Agresivní rehydratace zvyšuje náplň cév, udržuje krevní tlak, odvrací hemokoncentraci, zvětšuje mikro-cirkulaci a může napomáhat eliminování inertních plynů. V případě, že postižený nemůže pít tekutiny, je nutno podat infůzi, např.: "Ringerova" nebo fyziologického roztoku. I tak by ale mělo být upuštěno od podávání glukózy, především pak v případě příznaků zasažení cetrálního nervového systému. Glukóza, podávaná dokonce i v malém množství, urychlí tvorbu laktátu uvnitř buňek. Tato látka může vést k nitrobuněčné kyselosti následované možností objevení neurologických příznaků.

Preferovaný způsob řízení dekompresních nevolností je rekomprese v komoře. Oblasti potápění mohou ale být od nejbližší komory vzdáleny několik hodin či dokonce dnů. Takováto vzdálenost značně snížuje úspěch rekompresního postupu. Měla by být proto brána v úvahu zdravotní pomoc v terénu a/nebo rekomprese přímo ve vodě. Pokud při sobě mají náležitě kvalifikované osoby potřebné léky, tekutiny a plyny, mělo by být s ošetřením započato co možná nejdříve. Techničtí potápěči byly po léta vyzíváni aby na DCS myslely jako na pravděpodobnost, a ne možnost. Nepřipravení náležitého plánu ošetření pro danou oblast je stějně nebezpečné jako potápění s nevhodnou směsí.

Ann Kristovich, D.D.S., jedna z vedoucích členů projektu Proyecto de Buceo Espeleologico Mexico y America Central., zaměřeného na prozkoumání jeskyň v Mexiku, Belize a Střední Americe. Ann ustavila ženský rekord v potápění na hloubku 554 stop / 169 metrů se smíšeným plynem a 370 stop / 113 metrů se vzduchem.
 

Hlavní základy ošetření dekopresní nevolnosti

1. Okamžitá reakce
Rychlé ošetření je nezbytné k minimalizování ztrát

2. Eliminování nádechu inertního plynu
Použitím kyslíku vytvořte příznivý tlak. Je-li to možné, zvyšte tlak v komoře. V případě, že neexistují příznaky tepenné vzduchové embolie nebo neurologického poškození, zvažujte rekompresi ve vodě.

3. Obnovení krevního oběhu
Nitrožilně rehydrujte, použijte fyziologický roztok, "Ringerův roztok" nebo náhražky plazmy. V žádném případě ale nepodávejte glukózu. Ti co jsou při vědomí mohou pít tekutiny, nikoli však alkohol nebo kofein.

4. Zamezení zánětu
Nitrožilně podejte steroidy a lidokain. Aspirin může být podán buď nitrožilně nebo ústně.

Nepřipravenost náležitého plánu ošetření pro danou oblast je stějně nebezpečné jako potápění s nevhodnou směsí.

Ošetření v odlehlých oblastech

Na povrchu Sierras de Tamaulipas je umístěno pět stanovišť pro projekty odlehlého potápění. Vybavení komor nepatří mezi možnosti, alternativní pohotovostní postupy jsou brány velmi vážně. Tým nacvičuje podání kyslíku (levý obrázek uvnitř). Termální pozorování je připaveno pro Bowdenův tým světových rekordmanů v potápění. Potápěč obdrží post dive IV a kyslíkovou terapii (pravý obrázek uvnitř).

Upředňostňovaný způsob řízení dekompresních nevolností je rekomprese v komoře. Pokud jsou potápěčské oblasti vzdáleny hodiny či dokonce dny od nejbližších komor, je třeba brát v úvahu terénní zdravotní management.

Převzato z časopisu IMMERSED

VAROVÁNÍ – PROVÁDĚNÍ ZDE POPSANÝCH ZDRAVOTNICKÝCH ÚKONŮ BEZ ŘÁDNÉHO ŠKOLENÍ MŮŽE ZPŮSOBIT VÁŽNÉ POŠKOZENÍ ZDRAVÍ.
 

Rubrika: