Jste zde

Lednový ponor v Chrustenicích

Vydáno dne 28. 01. 2003

Autor: David Mrzena



Je sobota 7:45 h ráno a na mém nočním stolku zvoní budík. Ještě ani není pořádně světlo a mě se tedy rozhodně vstávat do mrazivého rána nechce. Ale nemám na vybranou, protože v 10 h už musím být 30 km za Prahou u Berouna. Na dnešní den jsme si totiž naplánovali další a zároveň první v tomto roce z našich ponorů v Chrustenických šachtách. A tak chtě nechtě vstávám a jdu se pořádně nasnídat. Nezapomínám ani na řádnou hydrataci. Poté jdu dobalit už předpřipravenou výstroj z večera a zkompletovat svůj rebreather Halcyon RB-80. Po provedení nezbytných testů a naplnění jednotky scrubrem jsem připraven vyrazit. Trochu se zdržím při nošení věcí do auta a tak potom jedu s těžší nohou skorou celou cestu, abych přijel včas. Naštěstí mám po Praze samé zelené a provoz na dálnici taky není velký a tak v 10:01 h přijíždím na domluvené místo.

 


Jirka, můj buddy už je zde. Přijel o trochu dříve společně s Láďou K., který bude společně s Martinem Findeisem společně zajišťovat při tomto ponoru tzv. suchý support. Chtěl bych jim tímto ještě jednou poděkovat, protože nám svou pomocí při transportu naší výstroje a další podporou hodně ulehčí celý ponor a zkrátíme tím čas celé akce. Ale to jsme trochu předběhli. Parkuji kombíka vedle toho druhého a zdravím se s kolegy.

 


Zjišťujeme díky zvonícímu telefonu, že Martin dorazí o pár minut později a tak zatím vykládáme výstroj z aut na plac před vjezdem. Poté udělám pár snímků venku a už přijíždí i poslední z nás a s ním i člověk ze správy Chrustenické šachty s nezbytnými klíči. Protože ale venku celkem kvalitně mrzne, narážíme na „malý problém". Zámky i ocelové dveře jsou totiž parádně zamrzlé. Martin ale v předtuše sebou vzal kapalinu na rozmrazování zámků a led u rámu dveří jsme odkopali krumpáčem. Pak už stačí jen pořádně zabrat a brána do podzemí se otvírá. Musíme ještě přešíbovat důlní lokomotivu a pár vagónů a pak už ven vyvážíme vůz na přepravu naší výstroje. Za chvíli máme naloženo a vyrážíme do důlních chodeb směrem k šachtě, kde se budeme potápět.

 


Cestou v chodbách je cítit, že se delší dobu nevětralo a vzduch má o něco málo menší obsah kyslíku. Zjišťujeme, že ve dvou úsecích nefunguje osvětlení a tak tlačíme vagón s výstrojí pouze za svitu baterek. Po pár stech metrech dorážíme na místo. Rozkládáme velkou nepromokavou plachtu a kompletujeme vybavení do finální kontroly před zanořením.

 


Analyzujeme směsi a Jirka zjišťuje, že mu na jedné ze stagí podchází automatika. Důkladně jí prohlížíme, ale vypadá to, že problém bude někde v 1. stupni a ten v těchto podmínkách nejsme schopni opravit. Měníme ji tedy za náhradní. A aby toho nebylo málo tak další problém je s Jirkovým foťákem pod vodu. Nefunguje spouštění blesků a my nemůžeme přijít na to, v čem to vězí. Mě se navíc kvůli změně teploty a vysoké vlhkosti začala neskutečně rosit čočka digitálu, takže fotek z ponoru samotného a bezprostřední přípravy na něj asi tentokrát moc nebude L. Pak ale již kompletně nastrojení slézáme za pomoci „suchých budyů" po příkrém žebříku konečně do vody a po poslední prohlídce všeho a zopakování plánu ponoru se zanořujeme. Tyto kontroly těsně před zanořením nám dávají možnost odhalit případnou závadu, která by v hloubce mohla způsobit vážnou potíž.

 


Podle plánu a připravených deco tabulek bychom dnes neměli překročit hloubku 70m s 20min B-timem a proto máme jako back gas trimix 18/45 a ve dvou stagích na dekompresi připravený EAN 50 a čistý 02. Hned na začátku ponoru odkládáme kyslík a pomalu sestupujeme dále. Šachta klesá ke dnu pod úhlem 45°. Zhruba v 15-ti metrové hloubce přepínáme otevřené okruhy na uzavřené – jinými slovy přecházíme na naše rebreathery. V 21 m odkládáme i druhou stage a ujišťujeme se, že řádně drží na úvazku. Vzájemně si s Jirkou ukazujeme, že je vše v pohodě a pokračujeme v sestupu. Po 40 m hloubky proplouváme pásem „minerálky", která nepříjemně štípe do obličeje. Zároveň rapidně klesá viditelnost až na úplné minimum. Někde kolem této hloubky dle našeho zjištění vyvěrá ze skály slabá kyselina sírová spolu s dalšími minerály a rozpouští se ve vodě šachty. To má za následek výše popsané jevy. Po cca 10-12 m voda vypadá jako by se vařila a posléze přestává a viditelnost se opět zlepšuje. Při našem posledním ponoru zde v loňském roce jsme kvůli tomu ale rušili naplánovaný ponor a vraceli se zpět. Riziko problému s nulovou viditelností, která nekončila, a jeskynním charakterem ponoru bylo příliš vysoké. Ale vraťme se k našemu současnému sestupu – blížíme se k prvnímu polozávalu. Opatrně se po straně protahujeme a pokračujeme dál. Zároveň si fixujeme do paměti naměřené hloubky odstupujících chodeb, abychom je pak mohli zanést do naší mapky. V 69m si s Jirkou ukazujeme limit MOD a rovněž provádíme reality check – přecházíme na necelou minutu na otevřený okruh. Vše je v pořádku, tak se o pár metrů pod závalem pouštíme do jedné z horizontálních chodeb. Neustále spolu pomocí světel vzájemně komunikujeme.

 


Po chvíli dosahujeme stanoveného BT a Jirka dává signál k výstupu. Chtělo by se mi ještě chvíli zůstat, ale poslouchám a točíme zpět. Při protahování kolem závalu cestou nahoru se pod proudem z ploutví mého buddyho uvolňuje asi 3m dlouhý, široký dřevěný trám a prolétne mi kolem masky a čela. Někde pode mnou pak dopadá na šikmé dno. Ještě, že jsme si to moc nezkalili a já měl možnost ho včas zahlédnout a uhnout, bleskne mi hlavou. Kdyby mi rozbil masku nebo mě omráčil, no raději dále nepřemýšlím a stoupám opatrně vzhůru. Nad závalem signalizuji na Jirku, že se chci ještě podívat do další horizontální chodby, ale nejsem vyvázán na gap spoolu a tak mě Jirka naprosto nekompromisně signalizuje silným paprskem 18W HIDky zpět.

 


Točím se a pokračujeme ve výstupu. Opět proplouváme pásem s téměř nulovou viditelností a pak již začínáme zpomalovat, blíží se první deco stopky. Cestou si vyndávám a připravuji Wetnotes a při zastávce zakresluji údaje a naměřené hloubky. Tak a dorazili jsme k našim stagím v 21m.

 


Přepínáme na otevřený okruh, připínáme si jeden po druhém láhve k postroji a sledujeme se navzájem. Ukazujeme si vzájemně OK a přecházíme na nitrox. Následuje již dobře známá „zastávková" cesta k láhvím s kyslíkem. Na poslední zastávce v 6m si s Jirkou trochu „povídáme" rukama a o několik minut později se již spokojeně vynořujeme zpátky na vzduch. Tady už na nás čeká Martin s Láďou a odebírají nám deco láhve, které jim podáváme.


Vystupujeme z vody na kovovou konstrukci a naši pomocníci začínají vynášet výstroj z šachty do chodby k vagónku. My si nejprve sdělujeme dojmy z poměrně vydařeného ponoru, odečítáme a zaznamenáváme spotřeby. Naše spotřeba trimixu byla na tomto poměrně náročném ponoru díky RB-80 kolem 30barů směsi celkem. To považuji i z finančního hlediska za poměrně slušné.


Pak se začínáme odstrojovat. Čas nám hodně pokročil. Cesta zpět tunely dolu probíhá podobně, akorát v obráceném sledu. Ke konci poslední chodby již cítím opět čerstvý vzduch a za chvíli stojíme zpátky na denním světle. Rozebíráme definitivně výstroj a nakládáme auta. U toho prohodíme ještě pár vtípků. Kluci se ještě jedou nadlábnout, ale já musím jet. Vstupní vrata se zavírají, zámky cvakají. Je čas se rozloučit…


Na úplný závěr chceme rovněž poděkovat i všem lidem z Chrustenické důlní expozice za umožňování vstupu a potápění v jinak uzavřené lokalitě. A to je opravdu ode mě tentokrát vše.

 

Rubrika: