Jste zde

DIR vs. rekreační potápění

text a foto: T.Hejč

S potápěním jsem začal v roce 2001. Postupně jsem si pořídil  svoji vlastní výstroj.  Před třemi roky jsem se dozvěděl o DIR systému a zjistil, že mnoho z toho, co jsem se do té doby naučil, a s jakým vybavením jsem se potápěl, nebylo zas tak v pořádku, jak se zdálo. Začal jsem postupně svou výbavu obměňovat a změnil se i způsob, jakým jsem se potápěl.


Nyní se potápím převážně s Davidem, který je již delší dobu mým buddym. Oba dva používáme:

• dvojče 2x12 l
• zádovou desku
• křídlo
• primární automatiku s dlouhou hadicí
• záložní automatiku pověšenou na krku
• kompas
• počítač
• manometr
• hlavní světlo s kanystrem na opasku
• záložní světlo
• ploutve Jet fin
• bójku
• reelek
• stage
• suchý oblek

Tuto výstroj používám již třetím rokem a bez výhrad mi vyhovuje.

Chtěl bych  popsat rozdíly, jak a s jakou výstrojí jsem se potápěl na začátku a co používám při ponorech nyní, poté, co jsem v roce 2004 úspěšně absolvoval GUE Fundamentals kurz, kde byl mým instruktorem Andrew Georgitsis. Dříve jsem neměl ve zvyku se na ponor domlouvat, nedělal jsem žádný plán ponoru, ani komunikace pod vodou nebyla příliš efektivní, s kompasem jsem pracoval jen vyjímečně, pozice v týmu (pokud se o týmu vůbec dalo hovořit) nebyly stanoveny.
Oproti tomu si nyní celý ponor, od začátku až do samého konce ponoru, pečlivě plánujeme. To znamená, že s buddym (nebo s týmem) určíme, do jaké hloubky se zanoříme, jakou dobu pod vodou strávíme, při jakém tlaku se budeme točit zpět, kterým směrem se vydáme, a určíme pozici v týmu. Před zanořením provedeme vzájemně kontrolu úniku bublin (tzv. bubble check). Potom následuje signál „sestup" a při společném sestupování kontrolujeme jeden druhého, zda je vše v pořádku. V hloubce do 6 metrů provedeme kontrolu ventilů -  jejich postupné uzavírání a otevírání (tzv. valve drill ). Zkontrolujeme, zda dlouhá hadice s primární automatikou není někde zamotána, zvláště překřížena s hadicí od světla, jedná se o tzv. safety-drill.  To je velmi důležité, neboť  v případě, že bude mít buddy ztrátu vzduchu, ihned mu podám automatiku  a následně mu poskytnu celou délku hadice. Nikde nic nehledám ani nerozmotávám. Poté zkontrolujeme hloubku a čas, určíme směr, kterým se vydáme, a začíná samotný ponor. Během ponoru komunikujeme pomocí světel, což velmi usnadní průběh celého ponoru. Plaveme v trimu. Vzájemně kontrolujeme i v průběhu ponoru buddyho výstroj, zda je vše tak, jak má být , neboť parťákův problém je i mým problémem. Při vynořování dodržíme délku dekomprese a kontrolujeme tlak v lahvích. Na hladinu vystoupíme společně.
Rád bych porovnal i výstroj klasických potápěčů s DIR výstrojí. Zde jsou některé moje poznatky.
 Backplate chrání moje záda, mám ho nastavený tak, abych si dosáhl na ventily lahví a na izolátor. Nedělá mi to problém ani na břehu vestoje, natož v trimu pod hladinou. Ramenní popruhy jsou bez zbytečných přezek a mají takovou délku, aby byl potápěč schopný se sám ustrojit i odstrojit. D-ring je  na každém ramením popruhu jen jeden, a to v takové výšce, abych byl schopen připnout a odepnout karabinu a aby nebránil mé paži v pohybu.
Proti tomu klasičtí potápěči se singl lahví a žaketem si stěží dosáhnou na ventil , neboť láhev je posunutá hodně dolů. A asi málokdo z nich zkoušel ventil vůbec zavřít. Žaket má plno kapes, přezek, plastových D-kroužků a dalších „vymožeností", které tam dává výrobce hlavně pro okrasu.  V žaketu je vzduch skoro kolem celé hrudi a láhev je navíc na jejím vrcholu. Tím pádem má potápěč těžiště nahoře a je méně stabilní - má tendenci se přetáčet.
 DIR křídlo má proudnicový tvar, tím i menší odpor vody, nese celou hmotnost lahví a potápěč je „zavěšený"  pod ním. S křídlem je těžší plavat hlavou dolů, hlavou nahoru nebo na bok, ale o to snadněji se dá udržet v trimu.
Klasičtí potápěči používají dvě automatiky. Jednu, ze které dýchají, a druhou  záložní, která je jen o něco málo delší, tzv. octopus. Jak jsem si všiml, octopus visí volně, může se tedy do něčeho zaplést nebo být vláčen po dně. Někdy je umístěn v oblasti hrudníku, ale při jeho použití v krizové situaci nikdo neví, zda funguje nebo jestli třeba není plný písku.   


Ve srovnání s tím  dýchám já z automatiky, která je  na  hadici dlouhé 227 cm (předepsaná délka je 213 cm). Hadice je vedena mezi lahví a křídlem, potom pod kanystrem světla na opasku, kolem hlavy a do úst. Hadice tedy nikde volně nevisí. Záložní automatika je na tak krátké hadici, aby se dala pověsit na krk, a zároveň, když z ní dýchám, aby neomezovala pohyb hlavy. Když bude mít buddy ztrátu vzduchu, tak vím já i on, že mu dám automatiku, která funguje, a nemusím ji nikde hledat. Záložní automatiku si při správném nastavení mohu vzít bez pomocí rukou, a to ústy. Když sdílíme vzduch na dlouhé hadici, nemusíme být nalepeni tělo na tělo, ale máme dostatek prostoru pro pohyb.
Manometr je připnutý na levém D-ringu u pasu. Hadice manometru je dlouhá 61 cm, což je právě tolik, abych na něj viděl, ale aby ze mě nevisela hadice během ponoru .
 Kanystr hlavního světla je na pravé straně u pasu. Světlo držím pomocí  Goodmanovy ručky, mám tedy volnou ruku na práci. Když světlo nepoužívám, mám je připnuté na pravém ramením D-ringu, volnou část kabelu mám zastrčenou za opaskem. Záložní světlo mám připnuté na levém ramenním popruhu. Před použitím je nejdříve rozsvítím, potom odepnu a tím zabráním ztrátě světla při vypadnutí z ruky. Při jeho sklízení  nejprve nacvaknu, potom zhasnu. Světla klasických potápěčů mají buď pistolový tvar a jsou vybavena rukojetí nebo madlem. Drží se jako kufr. Potápěč nemá volnou ruku a tím by byl nucen v krizové situaci světlo upustit.   


Ploutve, které používám, jsou vyrobeny z jednoho kusu gumy. Pružiny umožňují snadné nazutí a vyzutí. Žádné přezky ani tvrdé plasty, které v chladnější vodě tak rády praskají. Technik pohybu pod vodou je několik, ale zmíním se alespoň o žabím kopu. Z mého pohledu jde o velmi efektivní a  málo namáhavý způsob pohybu. Při žabím kopu mám roztažené nohy, což mi dává ještě větší stabilitu. Nohy jsou v kolenou ohnuté směrem k hladině, ploutve jsou vodorovně. Když plavu,  nekalím sedimenty, nelámu vegetaci pod sebou ani se do ničeho nezamotávám. Klasičtí potápěči kopou  kmitáním natažených nohou a tím kalí usazeniny. Při výstupu na hladinu, ale i v průběhu ponoru, jsou často ve vzpřímené poloze. Přitom pro krevní oběh je lepší, když je tělo vystaveno stejnému tlaku. Jediná možná poloha potápěče pod hladinou je tedy vodorovně a v trimu. 
DIR nůž je malý, umístěný na opasku tak, aby se dal vytáhnout levou i pravou rukou. Někdy je lepší použít místo nože nůžky, které jsou v kapse na stehně. Kapsy dále obsahují rezervní masku, wetnotes, bójku, popřípadě další věci podle typu ponoru. Každá položka v kapse má svou karabinu, která je připnutá na šňůru – nic se tak neztratí. Karabiny se používají tzv. „psí". Nehrozí tedy, že se nedobrovolně přicvaknu k čemukoliv pod hladinou.


Každý potápěč by měl znát správné postupy při potápění, ale z vlastní nedbalosti, nevědomosti nebo lenosti se jimi mnozí neřídí. Při dodržování určitých pravidel a správném naplánování se přitom ponor stává  jak bezpečnějším, tak i zajímavějším.


Tímhle článkem nechci kritizovat ani cizí vybavení, ani cizí postupy.  Je pouze na každém z nás, jak odpovědní jsme vůči sobě a druhým.

Rubrika: